Reportáž psaná na vodítku

 00:00 Ulehám. Spánek nepřichází. V hlavě si pár hlasů povídá a kašle na to, že za dvě hodiny vstávám: „Má opravdu všechno? Má! A granule? Ano. Misku? Jo. A pelíšek? A dummy? A očkovací průkaz? Jo, má všechno!!!“ (To bylo docela nahlas.) Chvíli ticho. Pak tichounce: „A vzal taky něco pro sebe?“ Druhý hlas jen zaúpí. Zatřesu prudce hlavou a pomyslím si: (Taky pěkně nahlas.) Jo, ponožek a spodního prádla mám dost a kdo nebude ticho, tak toho sebou za hodinu a půl nevezmu!!!“ A ono ticho. To bych do sebe neřekl. Dobrou.

02:00 Budík. Napadá mě starý vtip: Nespi, budeš malátný. Za několik málo minut provedu něco mezi opuštěním postele a autoexhumací. Rychle si uvařím čaj, první doušek a hned se na svět koukám jinak. A jak tak koukám, ve dveřích kuchyně stojí Majla. Samozřejmě, že už včera čuchala, že se něco děje, ale ne a ne tomu přijít na kloub. Teď ví, že osudový okamžik nadešel. Kouká sice na mě jak vyoraná myš, ale já vím, že někde hluboko se moc moc těší. Já se taky těším, ale zatím tak nějak ještě o hodně hlouběji.

03:35 Jsme ve vlaku. Hurá! Snažím se vypadat roztomile, abych mohl Majle sundat košík. Oni průvodčí jsou nevypočitatelní. Ale většinou dělají, jako že ten roztomilý holý čumáček nevidí. Jedna z výhod retrievera oproti irskému vlkodavu - Majla dokáže být neviditelná. Vytahuji lístky. Zkontroluji jestli jsem nastoupil ve správný den, a ono ano. Snažím se nedívat na cenu lístků. Nevyšlo to. Zamručím si pod fousy: „Jestli bude výluka, tak budu ten košík potřebovat já.“ Majla na nic nečekala a už spí. Dolů s košíkem a se sebou šup na sedačku. Tyhle spoje opravdu nejsou přetížené. Šlofíčka do Prahy. Od Prahy kolotoč čtyř přestupů na kteroužto tragédii jsem s velkým úsilím co nejdříve zapomněl.

10:45 Konečně Číchov! Nasáváme první doušky místního vzduchu. Majla při tom vypadá mnohem inteligentněji. Vyloženě degustuje. Já prostě jenom funím. A jak při tom vypadám? Ono s jedním batohem na zádech a jedním na břiše se těžko vypadá jinak, než jako zbloudilý parašutista. Jenom doufám, že jejich padáky neváží přes čtyřicet kilo. Vytahuji mapku z propozic a vzhůru na Jalovec! Projdu pod mostem, a hle, silnice se rozdvojuje. Jasná je cesta vlevo, ale ověření u místní populace postávající opodál neuškodí. Navazuji styk s domorodci. „Jo, po týhle silnici furt nahoru. Ale se psem  to máte lepší tudy přes les. Dojdete k vleku, nahoru sjezdovkou a jste tam.“ „Paráda!“, říkám si. Jdu a jdu a jdu a nějak mi připadá, že mi ten dobrý člověk něco zapomněl říci. Když jsem došel po hodině na kraj lesa, začalo se mi stýskat po fádní asfaltové cestě vlevo, která teď už byla sedm kilometrů vzadu. Otáčím. Stanovuji odhadem azimut a vyrážím směrem, kde by podle mého odhadu každý slušný Jalovec měl ležet. Po nějaké chvíli Majla ztuhne a civí do křoví. Něco se tam hýbe. A nebyla to srnka, ani pocestný, byla to houbařka. Má radost opadla, když mě ta dobrá žena chtěla poslat na Jalovec přes Číchov. Nakonec jsem si nechal ukázat směr vzdušnou čarou, opravil propočty automatického pilota a vrhl se do houští. Když jsem se vynořil na úpatí sjezdovky a na vršku uviděl vytouženou metu, zažíval jsem skutečně smíšené pocity. „Inu sjezdovka.“, říkám si: „Ona tak strmá jen vypadá.“ Nakonec jsem se nahoru vyšplhal. S jednou aklimatizační pauzou. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stalo to za to. Ty panorámata! Horské louky. Lesy. Drobná, místy již sklizená políčka. Lada by zaplesal. Na mě byl asi horší pohled. Řekl jsem si, že jestli vypadám jen z poloviny tak špatně, jak mizerně se cítím, budou po mě chtít podepsat revers. Nasadil jsem výraz „Takhle se procházím každý den“ a šel se zaregistrovat.

JALOVEC Zaklepal jsem na chatu, kterou obývaly naše milé instruktorky. Ano, vedoucí činitelé byly samé ženy. Ale jaké. Ženy s velkým Ź. Mladé, krásné, inteligentní a oduševnělé. Něžné, křehké a přitom s pevnou a spravedlivou rukou zkušeného psovoda. Zapůsobily na mě tak mocně, že jsem se po registraci, celý popletený pokoušel ubytovat v úplně jiné chatě, než která mi byla přidělena. Takže zpět k vedoucím. Ty mě upozornily na drobný rozdíl v označení chatek. Předpokládám, že ten den si půlmetrová  písmena „C“ a „D“ už nikdo nespletl. Vybalil jsem si sedl na postel a vzpomněl si na staré židovské heslo: „První dojem dvakrát neuděláš.“ 

         Tak začal kolotoč všedních – nevšedních dní na Jalovci.

Ráno snídaně – švédský stůl což nám, co jsou už třicet let ve vývinu, plně vyhovuje.

Hodina cvičení ve skupinách po cca. pěti psech, což je úžasné. Cvičení je trošku jiné, než obvyklé pořadové na „cvičáku“, jak ho mnozí známe. Všechno je mnohem klidnější a hlavně tišší. Každý den je na pořadu něco jiného. Jednou voda, podruhé aport, potřetí dohledávka. Hlavní pozornost je věnována hlavně nám vůdcům. Iva (rozuměj Iva Sieberová veleúžasná hlavní vedoucí a organizátorka tohoto soustředění) nám vysvětluje, jak psa motivovat, pochválit a hlavně neplést a nemást. Jelikož ten pes vlastně všechno už umí, nebo se to zvládne naučit levou zadní, jen mu to nesmíme kazit. Jak ve výcviku pokračovat dál doma. Co se svým psem děláme dobře a co špatně.

Další hodinu cvičíme povahu, chování při střelbě, chůzi u nohy atd. Všichni společně. Všech cca. 50 psů. To už je něco tlapek, ocasů, tlam, a čumáků. Musím říct že jsem za celý týden byl svědkem jen dvou drobných šarvátek. To je opravdu nelidské skóre.

Potom oběd doprovázený jedním či dvěma pivy značky „Černá hora“, což se doma v Plzni kamarádi patrioti nesmí dozvědět. Po obědě následuje vzpomínka na předškolní zařízení ve formě poledního klidu.

Odpoledne přednášky před restaurací. Canisterapie, příprava psa na výstavu, vše o OVVR atd. Jedno odpoledne se taky uskutečnily Working testy. Ale to je na nás ještě moc vysoká škola. Musím říct, že jsem se celý pobyt snažil působit co možná nejnenápadněji. Ale některé všetečné otázky a glosy si právě během přednášek si našly cestu ven. Děkuji tímto vedoucím, za téměř neuvěřitelnou trpělivost a nebetyčný klid.

Vždy po večeři, jako dezert nám byla připravena vypečená táborová hra. Hry si vymýšlely samozřejmě vedoucí, ale bavili jsme se u nich opravdu všichni. Jen vedoucí o něco škodoliběji. Nechybělo chytání pamlsků hozených vůdcem, poznávání vlastního psa po hmatu. (Zarazila mě jedna spolutábornice, která suverénně zajela svému psu do slabin a neomylně poznala. Konzultoval jsem tuto metodu s jejím manželem a výsledky naší společné vědecké práce zveřejníme v úplně jiném časopise.) Za nejvypečenější ovšem považuji probíhání psů závěsem z buřtů. Tyto veselé společenské hry se ovšem nakonec vedoucím zúročily. Poslední den jsme totiž vymýšleli hry pro vedoucí my – my táborníci.

Nelze nevzpomenout smutného konce jednoho pašíka. Jednoho večera se na rožni zatočil a v nás skončil. Z tryzny, kterou jsme na jeho počest a památku pořádali by měl jistě radost.

A noc? Na tu se ani neptejte. Družili a přátelili jsme se jak jen to majitelé retrieverů dovedou. Myslím si totiž, že když si cíleně pořídíte stejnou rasu psa, musíte mít nějak podobnou povahu. Nevím, jestli to tak opravdu je, ale ten týden mi to noc co noc potvrzoval. Musím se zde pozastavit nad tolerancí lidí, kteří sice už by radši klidně spali, ale za naše půlnoční vysedávání a povídání u ohýnku nám nevynadali. Naopak nás jen takřka omluvně upozornili. Před nimi smekám. S takovým přístupem se člověk v téhle době často nesetká. A my jsme se začali bavit tišeji. Tedy... alespoň jsme se o to pokoušeli.

Přišel den „D“. Vlastně den „OVVR“ V naší dvojici vůdce – pes byl klidnější rozhodně pes. Nejvíce mě znervózňovalo vědomí, že mohu svoji nervozitu přenést na psa. Avšak pes byl naprosto klidný, takže se nervozita přenesla rovnou zpátky na mě. Cyklická nervozita. Peklo! Majla byla z předešlého dne, kdy jsem ji vzal sebou na výlet, aby si hezky zarelaxovala, poněkud unavena. Místo toho, aby nabírala fyzické i duševní síly, lítala s kamarádkou Ájou po lese jako ušaté torpédo, divže nevrážely do stromů. Večer sotva pletly tlapkami. Takže dnes ráno její čenich hlásal: „Hele, já vím, že se děje něco důležitýho, když se tak klepeš. To víš, že tě v tom nenechám, ale všechno v klidu. Jasný!“ A už si mě vedla na zkoušku povahy.

Padesát psů v řadě a pes za psem prochází před námi. Aby mi Majla dala najevo svůj klid, absolvovala tuto disciplínu převážně v leže.

Chování při střelbě? Pro Majlu hračka. Vzkazuje rozhodčím, že to je čajíček. Že v Plzni mají takový rány od listopadu do února. A když mají děti větší kapesný, tak i déle.

Chůzi u nohy na vodítku i bez vodítka zvládla bravurně.

Ale přišel aport z vody. Pokyn rozhodčího zazněl jasně: „Aport z vody na jeden povel.“ Aport odhozen, Majla vyrazila, doplavala, uchopila, plave zpět a zastaví se před poněkud vyšším břehem. Kouká na mě. Já koukám na ní. Ona říká: „Teď řekni HOP! To mě baví.“ Já se snažím Majlu vytáhnout očima. Trochu se jí ohnou vousky směrem ke mně, ale víc nic. Měl jsem tu psychokinezi víc trénovat. Majla vidí, že ze mě nic nevypadne, tak začne pomalu otvírat tlamu. Čas se zpomaluje. Dummy se pomaličku naklání ke straně a chystá se svézt do vody rybníka jako mrtvola s prkna při námořnickém pohřbu. Nemožně pomalu dělám krok k okraji rybníka a tápající rukou, rychlostí umírajícího lenochoda, uchvacuji již skoro volný dummy. Prsty se dychtivě sevřely. Cvak! Čas zařadil normální rychlost, Majla lehce vyskočila ke mě nahoru, oklepala se a já jakoby z dálky slyším hlas rozhodčího: „Vůdce odebral aport suchou nohou. V pořádku.“ Ufff!

Jelikož naší společnou zábavou je hra na čmuchanou, nebyl na zkoušce nosu větší problém.

A aport na suchu? Rozhodčí odhazuje aport. Majla na mě koukne: „To je blízko. Ten vidím odtud. Ať si pro něj dojde sám, s tím mu snad pomáhat nemusím.“ Nekopromisně velím: „Aport!“ Majla vybíhá, zastaví se nad aportem a koukne na mě: „Hele, ale to už je opravdu poslední, co dnes udělám.“ „Jo! Určitě!“, volám v duchu a slibuji jí za ten aport modré z nebe a první poslední z lednice. To samozřejmě taky v duchu. Nerad bych aby Majla byla diskvalifikována pro nepříčetnost vůdce. Majla uchopuje aport a přináší ho volným klusem ve stylu „Paní radová“.

Je konec. Všechno dobře dopadlo. U mě, stejně jako u většiny psů. Všichni radostně muchlujeme ty naše chlupatý lásky a jsme šťastní.

Vyhlášení výsledků. Loučení. Odjezd. Konec přišel náhle, jako by neočekávaně. Nikdo neví, kdo se kdy, kde a s kým opět setká. Vyměňujeme si telefony a e-maily. I jeden týden dokáže lidi dost sblížit. Těžko se loučím se sehranými dvojicemi s naší chaty Míša-Ája, Blanka-Spiedy, Martin-Chuck, Ivan-Alan.

Měli jsem to štěstí, že nás odvezla spolubydlící Blanka se Spiedy až do Plzně. Kdybych měl absolvovat tu vlakovou anabázi v obráceném směru, asi by mi bylo do ouvej. Děkuju Blanko!

Každý z nás si toho z Jalovce mnoho odvezl, ale mnoho tam také zanechal. Já osobně jsem si odvezl Martinovo tričko (které jsem se ještě nedokopal poslat jeho oprávoplatnému majiteli) a zanechal jsem tam boty a hrneček. (Tisíceré díky za balík, Míšo.)

A to je pro tento rok vše. A co nám přinese další rok? Doufám, že setkání. Ať už na Jalovci či někde jinde.

                                                        Haf! Haf! Haf!

Vratislav Mikan

Ukázky Working testů		I naše cvičitelky umí aportovat!!
Večerní klání týmů		Přednáška o Canisterapii
Disciplína "Povaha"		Nácvik chůze u nohy
Canisterapeutické zkoušky